Lep (čiris) – pravěké lepidlo na tapetování, které si zvládnete vyrobit i sami
Už ve starověku se tapety lepily na zeď tzv. čirisem. Čiris se podomácku připravuje tak, že se připraví směs mouky s vodou, která se míchá, (aby obsahovala co nejméně hrudek) a pak se zahřeje na bod varu. Vznikne lep, do kterého se dříve ještě přidávalo 3-5% kostního klihu pro zvýšení účinnosti lepení.
Základním materiálem tohoto lepidla je škrob, který se v přírodě vyskytuje například i v semenech a hlízách rostlin (pšenice, kukuřice, brambory, rýže). Škrob se špatně rozpouští ve studené vodě, proto se na podporu rozpouštění zahřívá nebo se do něj přidává luhový roztok. Roztok škrobu není průzračný, spíše se podobá opálu. Během rozpouštění zrnka škrobu postupně nabobtnají, tento proces se nazývá "čirisovatění".
Ve velkovýrobě se ze škrobu vyrábí částečnou hydrolýzou (tepelnou reakcí dextrinů) kyseliny nízké koncentrace, enzymy. Dextrin je žlutavý prášek, který se na rozdíl od škrobu dobře rozpouští ve vodě. Jak škrob, tak dextrin se využívá k výrobě lepidel.